Podotýkám také, že pro Američany je toto celkem luxusní ubytování pouze nižším standartem, kde většinou bydlí přistěhovalci- tedy i my.
Většina Američanů žije v rodinných domech, můžete zde najít celé kolonie typizovaných domečků jak přes kopírák, před spoustou z nich vlaje vlajka Spojených států a aby toho nebylo málo, tak i vlajka samotného Texasu. Tu můžete mimochodem najít i na všech SPZ místních aut a tvar je Texasu vyražený na pilířích dálnic, nepodařilo se mi dosud zjistit proč to.
Jedno je však jisté- tato země není pro pěší. Všechno je tu strašně velké, vzdálenosti ještě větší, včetně silnic, které začínají na čtyřproudovkách přes šestiproudové až po osmiproudové, spoustu nadjezdů, podjezdů, obrovské plochy parkovišť, kde sálá rozpálený beton a pocit pouště je silnější než kdekoli jinde, kolem komplexy obchodů a fastfoodů a spousta obrovských aut. Truck je tu běžné vozidlo, stejně jako džíp. Normálně velké evropské auto vypadá jako malinký trpaslík, maximálně tak ještě kabriolety se dají vzít na milost. Bez auta je člověk ztracený, nemít auto znamená nemožnost se kamkoli dostat a cokoli zařídit. Všechno se tu točí kolem automobilů, na každém kroku potkáte opravnu aut, autobazar, benzínku, drive thru. Ty jsou velmi oblíbené, čím méně musí místní člověk automobilový vystupovat z klimatizovaného vozu, tím je šťastnější, takže kromě drive thru fastfoodů tady mají i lékárny, banky a podobné služby dostupné z okénka auta. Když si šel Kamil koupit do takového okénka jídlo tak mu jej odmítli prodat, ačkoli měl peníze a vysvětloval, že auto má vedle na parkovišti a nechce se mu pro ně chodit. Osobně mám v plánu stavit se jednou ke drive thru na kole, jsem celkem zvědavá, co mi řeknou.
Benzín je tu levnější než levný, asi 12 korun litr a je osvobozen od daně, takže každá americká rodina má několik aut, dítě si udělá v šestnácti letech řidičák a dostane starší, občas úplně nové autíčko, a vesele si jezdí. Hromadná městská doprava prakticky neexistuje, tedy existuje pouze v některých částech města, povětšinou v centru. Sestává z jedné linky tramvaje, která má asi deset zastávek, jezdí po centru, byla slavnostně otevřena před šesti lety a dosud jsou z ní celí paf. V místech, kde tramvaj křižuje silnice mají pevné závory, tam kde protíná chodníky jsou postavené složité blokády bránící vběhnout chodcům do její dráhy, bezpečnostní opatření lepší než u kteréhokoli vlaku.
Hojnější je zde autobusová síť, jmenuje se Metro, což bylo pro nás poněkud matoucí. Jezdí jen v některých oblastech, zato zastávky jsou doslova na každém metru- Američan přece nebude chodit pěšky- a využívají ji povětšinou jen chudší vrstvy. Má zatím jediná cesta tímto dopravním prostředkem vskutku stála za to:
Rozhodly jsme se jet s Karčou do centra města, podívat se do pár uměleckých center. Autem by nám to trvalo asi 20 minut. Tím jsme ovšem nedisponovaly, takže jsme vzaly kola, dojely k obchodu nedaleko nejbližší zastávky, kterou nám googlemapy našly, u něj zamkly kola a došly k zastávce, tedy označníku, kde zcela chyběl název stanice i jízdní řád. Tam jsme zjistily, že cesta trvala o pár minut déle než jsme počítaly a autobus ujel. V pětatřiceti stupních texaského horkého skoroléta se stání u cesty stávalo vražedným, tak jsme si odskočily vedle do Burgerkingu na malý zmrzlinový koktejl (příšerně sladký, stačilo mi jednou a dost, děkuji). Zrovna jsme rozložily veškeré naše věci po stole, když na zastávku (asi 20 metrů od fastfoodu) přijel autobus. Rychle jsme posbíraly věci, rozrazily dveře a rozeběhly se k zastávce, ovšem autobus nevšímavě zavřel dveře a odjel. Vrátily jsme se do stínu fastfoodu a poučeny z předchozích nezdarů čekaly venku. Za asi patnáct minut přijel autobus, my vyrazily tryskem od budovy, řidič ale, neb neviděl nikoho stát NA zastávce projel kolem označníku a zmizel v dáli. Pochopily jsme, že nic jiného než stát v horkém slunci nás nemine a už velmi frustrovaně čekaly na další spoj. Mezitím nás přišel jeden chlapík požádat o telefonní čísla a po našem odmítnutí upozornit, že na této ulici stojí občas lehké ženy a že máme stát opravdu na zastávce, pokud nechceme aby si nás motoristé s těmito pletly. Proklínajíc konzervativní zemi jsme se v našich (na místní poměry krátkých- tedy nad kolena) sukýnkách postavily přesně k zastávce, kam asi za 20 minut dojel autobus. Seděli v něm asi tři lidé, místa spousta, cesta za dolar a čtvrt. Po dvou zastávkách na padesáti metrech jsme asi deset minut stáli, než si řidič zašel pro bagetu. Dalších sto metrů a tři zastávky a byli jsme na autobusovém nádraží, kde jsme čekali dalších deset minut. Poté se řidič vrátil s novinami a mohlo se jet. Trasa trvala dalších 50 minut a během ní se autobus postupně zaplnil. Nejprve jsem pozorovala krajinu kolem- první známky, že ve Státech nejsou pouze načančané domečky, ale i periferie, které velmi připomínaly oblast Střední a Jižní Ameriky, jak okolím, tak nápisy i názvy ulic ve španělštině a podniky mexické kuchyně. Mimoto jsme cestou minuly jednu mešitu a jednu nejspíše synagogu,obě v celkem blízkém sousedství. Proto jsem si všimla až po nějaké době, že jsme jediné dvě osoby bílé pleti v celém autobuse, včetně řidiče. Tohle rozhodně neříkám nijak rasisticky, pouze ilustruji, že místní střední a vyšší třída se evidentně přepravuje jinak. Naopak, cesta tam i zpět byla velmi poklidná a nezaznamenala jsem žádná ohrožení bezpečnosti, jen naši absolutní neznalost místních poměrů, jako když jsme uznaly,že se můžeme opřít o drát natažený okolo celého vozidla, načež jsme zjistily, že jde o způsob jak dát znamení k řidiči aby na zastávce zastavil- lidé prostě trhli drátem pokaždé, když se blížili ke své stanici…
Tolik tedy k cestování městskou dopravou. Zajímavá, plná zážitků, ideální, pokud chce člověk poznat opravdový život a v celkovém důsledku pro nás asi o třičtvrtě hodiny delší než cesta autem