Mám plavčický kurs, mám kurs první pomoci, kardiopulmunární resuscitace a bazénové chemie (z té ovšem už nevím vůbec nic). Mám dva pasy, pracovní víza a od poloviny června do počátku září budu pracovat jako plavčík- lifeguard v texaském Houstonu, městě tradičně spojeném s problémy- lépe jsem si ani vybrat nemohla.
Prvním dobrodružstvím byla vůbec cesta do USA. Po zralé úvaze jsme letěli s British Airwawes, prý velmi spolehlivou společností, pokud ovšem zrovna nestávkuje, jak jsme s Terezkou z vlastní zkušenosti zjistily.
Stávka nás ovšem zpozdila jen o dva dny a 12. června jsme byly připraveny na trase Vídeň- Londýn- Houston. Pro mě samou to byla premiéra vzdušného cestování, Vídeňské letiště se mi zdálo celkem chaotické a každopádně jsem brzy zjistila, že všechny procedury vedoucí k tomu, aby do letadla vpustili Vás i Vaše zavazadla jsou značně delší, než jsem si kdy představovala. Samotný první let byl pro mě zážitek, nejlepší vzlétání a přistávání, vodorovný let mi přijde trošku nudný, pokud kolem nejsou zajímavé mraky.
Musím přiznat, že britské Heathrow mě nadchlo o dost více než Vídeň, letiště je to obrovské, ale dobře zorganizované, dokonce s vlastní mutací metrotramvaje která převáží cestující mezi terminály. Nejvíc jsem ale oceňovala přístup Britů k životnímu prostředí- na WC úspory vody, elektrické energie, všude koše na tříděný odpad, sáčky na bagety z recyklovaného papíru, kelímky na fairtrade kávu recyklovatelné.. odmala jsem byla učena odpovědnosti k přírodě a i když nemám ráda extrémy a fanatismus (a ačkoli recyklace neřeší vše) tak pořád se mi umírněná, enviromentálně přátelská cesta líbí o dost více než to, na co jsem následně narazila v Americe. Nikoho neomezuje, jen nabízí trošku jiný směr, navrch všechno s pěkným designem, odlehčené, nenásilné.
Ovšem i zajímavé letiště se rychle okouká a po pětihodinovém čekání na náš další let jsem se celkem těšila až se konečně usadíme v letadle. Ačkoli jsem ale omezila svou obvyklou zásobu korálků na minimum a dokonce si nevzala ani svou dredatou gumičku, stejně jsem nejspíš vypadala podezřele, protože si mě před vstupem do letadla úředníci odchytili na prohlídku, zda nevezu americkým kamarádům nějaké evropské drogy. Prohlídka sama byla celkem k smíchu, některé kapsy příručního zavazadla byly prokoumány absurdně důkladně, jiné zase vůbec, dokonce mi paní zkoumala podrážky sandálků, jestli v nich třeba nevezu heroin nebo nějakou trhavinu.. když připočtu, že Terezce se v předchozím letu podařilo propašovat do letadla v kabelce zapalovač, tak tenhle typ bezpečnostních opatření považuji za relativní ztrátu času a boj proti větrným mlýnům.
Musím přiznat, že počáteční euforie z létání během devítihodinového letu nad Atlantikem celkem opadla, z okénka byly vidět bu´d bílá oblaka, nebo další bílá oblaka, nebo spousta bílých oblaků, nabídka filmů a seriálů v malé televizce u sedadla se stále minutu po minutě sama od sebe restartovala, tak jsem nakonec velmi uvítala Houstonské letiště. Musím zklamaně konstatovat, že cestující po přistání vůbec netleskali- občas se to prý na palubě do Ameriky přilétajících letadel děje, nás to ovšem nepotkalo.
První, co jsme po vstupu do letištní haly viděly, bylo pár nefalšovaných Texasanů s kovbojskými klobouky, ve vysokých botách. Lehce jsem se zděsila, zda mé přesvědčení o tom, že většina povídaček o zdejší zemi jsou stereotypy, které nejde paušálně aplikovat, není mylné, ale zatím to jsou první a poslední lidé, které jsem takto vymóděné viděla, takže to asi s místní kovbojskou módou nebude tak horké. Možná šlo jen o reklamu na obchod s klobouky či snahu vyděsit/potěšit turisty.
Tak jak tak, byly jsme v USA, vůbec jsem se tak necítila ani si to nepřipouštěla, ale americké plavčické léto právě začínalo.